Historie kapely

Poté, co se Bobřa naučil několik akordů na kytaru, byl neustále hormonálně puzen k různým exhibicím, mimo jiné i na studentské akci Kolejní kanár a antikanár, pořádané na Leninkách. Povzbuzen výhrou (láhev rumu), začal exhibovat ještě více.


Někdy v letech 1978-79 objevili Bobřa s Píštou na táboře možnost použít barel jako bicí nástroj. To vedlo k založení skupin The Plaky a Prasečák ONE, které byly doprovázeny táborovým sborem Bambini di Podolí. Nedostatek finančních možností vedl k výrobě kompletní aparatury včetně mixpultu, reprobeden a mikrofonů ze dřeva, což byl na táboře poměrně dostupný materiál. Zvukový záznam z produkcí uslyšíte v písni Tobolí (CD Plísně pro pamětníky).


Opět Kolejní kanár a antikánár (jaro 1981), tentokrát už jako trio (Bobřa, Míra Strnad, Píšťa), coby skupina Kat a pult jsme parodovali skupinu Katapult (poměrně úspěšně – tři láhve rumu).


Prázdniny 1981 jsme strávili na soustředění Vojenské katedry, kde z nedostatku jiné činnosti spolu začali fidlat Bobřa, Víťa a Tomáš, kteří se sice znali ze školy, ale navzájem nevěděli, že na něco fidlají.

Po prázdninách už jsme se sešli všichni společně (Kat a pult s „vojenskou katedrou“) a během podzimu jsme „nacvičili“ repertoár na náš první koncert, který se konal na posluchárně interny Vysoké školy veterinární dne 20.12.1981, už jako Barel rock


Na jaře 1982 jsme byli vysláni naší Alma mater na soutěž vysokoškolských souborů do Prahy. Dost jsme tam všechny znervózňovali, možná až šokovali a následkem toho jsme byli hned pozváni k nahrávání do rozhlasu a diář se nám zaplnil termíny koncertů, i v televizi jsme si zahráli.


Také jsme byli vysláni coby kulturní brigáda povzbudit studenty na tehdejší chmelové brigády. Ostatní kolegy studenty jsme asi povzbudili, dopoledne jsme hráli odpoledním směnám, odpoledne dopoledním směnám, večer jsme hráli pro obě směny, ale my sami jsme se po týdnu vraceli v dosti zuboženém stavu (viz. foto), nicméně jsme si to dost užili.


Na jaře 1983 jsme si zopakovali prvenství v soutěži vysokoškolských souborů, možná i proto, že s námi tehdy vystupoval náš jednočlenný Balet di Barel Rock (MVDr. Jiří Kutal), který v písních Sandokan, Hádží Ben a zejména Febris Potratvoltis, coby Johny Potratvolta, spolehlivě odboural publikum i kapelu (málokdy jsme to dohráli do konce).


No a pak už nás čekala promoce, kterou ne všichni brali úplně vážně, viz. Bobřovo promoční oznámení, ještě jsme stačili vyhrát I.ročník olomouckého Tvarůžku (humoristický festival), zahráli si na spoustě koncertů a pak už následovala roční pauza, kdy jsme šli sloužit vlasti. Bobřa se zdokonaloval ve zpěvu v Armádním uměleckém souboru, ostatní sloužili vlasti v podstatně méně uměleckých oborech.


V říjnu 1984 jsme se obnovili, Míra Strnad a Píšťa se už nevrátili (první už se nechtěl vzhledem ke stále se zvyšující hmotnosti přemisťovat, druhý zmizel ve Finsku),přidali se Pavel Pečinka, Milda Nejedlý a Pepa Večeřa. A šlo to docela ráz na ráz, hrálo se i několikrát týdně po celé republice. Sjížděli jsme se autobusy, vlakem,škodovkami stovkami, barkasem z Brna, Žďáru nad Sázavou, Dvora Králové. Kromě muziky jsme se snažili vylepšit i pódiovou stránku


Dost často nás taky místní soudruzi ani nenechali vystoupit, případně nás nás hnali až po vystoupení, ale i tak se nám navzdory tomu podařilo v roce 1986 vyhrát celostání Portu v Plzni. Po Portě nás na pár let opustil Pepa Večeřa a na jeho místo přišel Kytka Růžička, Bobřa mu sestrojil heavymetalovou lopatu. Vesele a intenzivně jsme se prohráli i v roce 1987 k zisku Porty, vylepšené ještě Cenou diváků. To všechno především díky písničce Rock na vsi, která se stala okamžitě hitem a když ji s námi na Lochotíně zpívalo 30 000 diváků (prý jich tam opravdu bylo tolik), byl to hodně silný zážitek. Psali o nás v novinách (dokonce i Sedmička pionýrů), zvali nás do televize, natočili jsme i první a poslední singl u Supraphonu, i na Rockfest do Prahy nás pozvali.



Okusili jsme i to, jaké je to hrát před plnou Lucernou


A pak jsme se mohli v zákulisí přiblble šťastně usmívat (na fotce s tehdejším zvukařem Josefem Sadovským)


Až do listopadu 89 jsme se nezastavili, koncertů, natáčení, rozhovorů bylo habaděj a zážitků ještě víc



A po listopadu jako když utne (lidi začala zajímat mnohem víc politika než kultůra). Ne, že by nebylo hraní, toho bylo nasmlouváno dost, ale původně natřískané sály se vylidnily a někde v koutě se krčilo pár skalních fanoušků, což nám zas tolik nevadilo, třeba v Kolíně jsme se s nimi ze sálu přestěhovali do vedlejší hospody a byla z toho velice zdařila besídka. Tou dobou jsme taky měli dost co dělat sami se sebou. Bobřa s Pavlem začali provozovat časově i jinak náročnou privátní praxi, Tomáš po propuštění ze ZOO začal podnikat ve výrobě krevních derivátů, Víťa setrvával ve výzkumném ústavu.

Postupně se ale všechno začalo vracet do původních kolejí, jen jsme trochu zvolnili. Kytka přivedl do kapely Míru Vašíka, zkušeného bubeníka všech žánrů a díky tomu začala kapela šlapat mnohem líp a rockověji.


Honza Plachetka, redaktor Mladé fronty sepsal knihu o folkových muzikantech a kapelách, kde si na nás taky vzpomněl.


Začátkem devadesátých let jsme taky jezdívali na západ, především do Německa, kde jsme si při pouličních produkcích vydělali za den tolik, co doma za měsíc. Kytka, Míra Vašík a Láďa Budík se tak živili docela dlouho. Byly to spanilé jízdy, takový dobře placený čundry a bylo u toho i dost srandy. (Píseň Plni optimismu do kapitalismu – CD Rock na vsi).


V roce 1994 nás oslovila firma Venkow a bylo z toho naše první CD Rock na vsi, vydané 1995.


Barel rock byl v podstatě personálně velice odolný - Bobřa, Víťa, Tomáš a Pavel vydrželi celou dobu, Pepa se zase vrátil. Nejvíce muzikantů se vystřídalo na postu hráče na barel and kýbl drums (že by to byla taková dřina ?). Krátce s námi hrál Luboš Bartůněk, Adam Kubíček a pak poměrně dlouho Zdeněk Břouska Zbořil. Ten jednou zapomněl doma činely a zcela neplánovaně jsme tak museli obohatit naši soupravu o to, co kulturák dal, což byly různé popelníky a odpadkové koše, hrálo to dost zajímavě.


Vesele jsme vymetali kluby, festivaly, začali jsme hrát i na zábavách a různých lidových veselicích.



V roce 1999 jsme započali práce na našem dalším CD Muzikanti co děláte, měli jsme to už z větší části natočené, když se stala ta nemilá věc, že Láďovi Budíkovi ve studiu kleknul počítač a všechno zmizelo nenávratně v jeho útrobách. Nevím, jak je to možné, ale tak nás to rozladilo, že jsme dlouho nebyli schopni se naladit a znovu to nahrát. Zvládli jsme to až v roce 2002.


No a když už jsme byli tak rozjetí, hned jsme natočili v roce 2003 P(l)ísně pro pamětníky, naše nejstarší písňové opusy ve studiové verzi. Bylo nám jasné, že lepší by bylo nahrát to v tomto případě živě na koncertě, ale nějak nám na to chyběly kapacity organizační i finanční. Barel rock totiž vždycky fungoval na principu toho, co příjde samo, nikam jsme se necpali a nic po nikom nechtěli.


No, a tak jsme se postupně probrnkali až do současnosti, kromě klubového hraní svých písniček hrajeme i na zábavách, plesech, dost často na různých veterinárních akcích, svatbách kamarádů, samozřejmě tady hrajeme spíš tancovačkově, ale protože jsme vyrostli na bigbítu, zpestřujeme si to rockovou klasikou, která nás taky hodně baví. S notnou dávkou černého humoru jsme si říkali, že už nám jenom zbývá hrát i na pohřbech. To se nám bohužel také stalo, když nás v roce 2006 opustil ve svých 37 letech Břouska.

Za všeho nejvíc si ale přeci jen užíváme koncerty, za naši domovskou scénu považujeme klub Leitnerova, ze které jsou většinou i následující fotografie. Zde nás také oslovili 27. 11. 2008 dva z našich fanoušku s nabídkou zhotovení těchto webových stránek. Za to jim velice děkujeme, protože my sami bychom se k něčemu takovému ani nerozhoupali, natož snad něco realizovali.